Poppy letí!

18. června 2017 v 13:11 | Poppy |  Cestování
Tak tu máme první postátnicový velký zážitek. Poppy se vydala vzhůru k oblakům a pak bezhlavě skočila do propasti. Ano, jak už lze z řádků vyčíst, vyzkoušela jsem si seskok padákem.


Ale jak to všechno vlastně začalo: Jelikož máme s tátou narozeniny jen pár dní od sebe a jelikož jsme minulý rok slavili oba velké kulatiny, koupili jsme si navzájem nějaký super zážitek a to právě skok padákem.
S jeho realizováním jsme však museli počkat až na příznivější počasí a tak jsme si rovnou řekli, že to uděláme až po mých státnicích. Což bylo právě teď.
Vzhledem k tomu, že ani jeden nemáme auto a skákat se mělo z letiště Jihlava, poprosila jsem dědečka, aby nás tam s babičkou odvezli. K tomu jsme přibrali i sestru, aby nás v autě náhodou nebylo málo.
Původně jsme měli skákat ve čtyři hodiny odpoledne, proto jsme z Brna chtěli vyrazit chvíli po jedné hodině s tím, že nepojedeme po dálnici a tak nám cesta zabere víc času. Navíc jsme neměli kam spěchat. Čím víc jsme se ale blížili k Jihlavě, tím víc bylo ošklivě a tím víc pršelo (u mě klasika, žeano). Dojeli jsme na místo chvíli po třetí, ale stále se nevědělo, zda vůbec dnes budeme skákat.
Nebylo tam letadlo, zato tam bylo spousty "prvoskokanů", kteří za sebou měli výcvikový kurz a měli poprvé skákat sami. Takže o zábavu postaráno, když si zkoušeli z asi 20cm vysoké hrany skákat "do prostoru" a instruktora, který na ně nepříčetně řval, že to dělají blbě a že takhle se akorát omlátí o letadlo.

Ale jak plynul čas, tak se i počasí alespoň trochu umoudřilo a nakonec za námi přišla paní s tím, že tedy určitě budem skákat a že začnem o půl sedmé odpoledne. Takže nám dali kombinézy (já v té své vypadala úplně jak astronaut z NASA! A taky jsem se tak i cítila :D ) a pomalu nás začali ustrojovat do všech možných i nemožných popruhů, abychom při letu náhodou nevypadli, protože dle slov mého tandemového parťáka: "to by bylo blbý".

(Poppinka v kosmonautské kombinéze)

Dostala jsem k sobě takovýho hrozně sympatickýho chlápka, kterej byl samá srandička a vtípek. Například když jsem se ho ptala, po kolikáté už skáče, s vyděšeným výrazem se na mě podíval "Poprvý, a ty?" a tak nějak to probíhalo po celou dobu přípravy i letu.

(s tímhle jsem letěla a z těch dveří pak i vyskakovala)

No když jsme měli vše nachystaný a nacvičený co kdy budeme dělat, nezbylo nám nic jiného než nastoupit do letadla a vydat se na tu (možná poslední) cestu. Prvně byl v plánu přibližně 30 minutový vyhlídkový let, během kterého postupně vyskakovali napřed prvoskokani a později i ostřílení skokani. Až jsme v letadle zbyli jen mi tři se svými tandemovými parťáky. Letěli jsme přibližně 4000 metrů vysoko a pod náma nebylo vidět nic jiného, než bílé mraky. Bylo to teda skoro jako skákat do peřinky... Která se pod vámi ale velmi rychle propadne a vlastně pak akorát padáte šedou mokrou mlhou.

Myslela jsem, že se těsně před výskokem budu hrozně bát, ale nakonec jsem nad tím vůbec ani neměla čas přemýšlet, všechno bylo tak nějak divně přirozené. Prostě jsme vyskočili a pak jsme asi 50 vteřin padali volným pádem (přičemž většinu toho jsme padali právě v mracích). Pak to se mnou lehce cuklo a najednou jsme zpomalili. Nevím, co se v ten moment přesně dělo, ale instruktor na mě začal křičet "neboj se, nic se neděje! ještě vydrž, nehýbej se! neboj!" což mě logicky pořádně vyděsilo. Doteď nevím, jestli si dělal třeba srandu, nebo jen chvíli trvá než se padák úplně rozvine nebo o co vlastně šlo. Pak ale najednou bylo všechno v pohodě, já jsem se sesunula tak, jak jsme se učili ještě na zemi a užívala jsem si to pomalé snášení k zemi.
Instruktor byl asi velký vtipálek, protože tam se mnou hodil i pár vývrtek a otoček, kdy jsme v podstatě i s padákem padali střemhlav k zemi, ale pak zase zatahal za nitky a my jsme skoro stáli ve vzduchu na místě.
Přistáli jsme prakticky nejlíp ze všech, přesně tam kde jsme měli. Přistání jsme měli opravdu hladké a jen jsme se sklouzli po trávě do sedu. Pak jsem se dozvěděla, že jeden prvoskokan to nějak nezvládl a přistál asi o tři kilometry dál v poli, tak to měl pak docela těžký to i s padákem dojít :D

(Poppy hladce přistává)

Abych to na závěr shrnula, myslela jsem, že budu mít mnohem větší strach než jaký jsem ve výsledku měla. Sice se mi nesplnilo to, že bych chtěla skákat za úplně jasného počasí, ale na druhou stranu se mi splnil můj sen, který jsem si myslela že se nikdy nesplní a to, že jsem v podstatě skočila do těch krásných bílých (aspoň shora) načechraných mráčků. Celý let snad probíhal naprosto v pohodě a já si tak mohla užívat další krásné minuty, kdy jsem svět sledovala z výšky. Takže skok padákem doporučuji každému, kdo miluje létání a kdo se až tak moc nebojí výšek :)

Skokům zdar, Poppy!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Akim Akim | E-mail | Web | 19. června 2017 v 13:01 | Reagovat

Máš luxusní postavičku... v té kombinéze. :-) :-) :-)

2 Jana Jana | E-mail | Web | 30. června 2017 v 15:15 | Reagovat

No doprdele práce... Nevím proč, ale nesedí mi to k tobě. Fakt nevím proč :D :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama