Poppy je zpět!...?

9. června 2017 v 20:00 | Poppy |  Něco o mně
Tak po více jak roce (nebo je to rok a půl?) jsem se rozhodla, že se k blogování vrátím. Tak nějak jsem to plánovala už delší dobu, ale v úterý jsem úspěšně odstátnicovala a dneska mě konečně chytla ta pravá psací nálada.


Trochu si to shrňme: Jelikož jsem blog původně zakládala hlavně jako cestovatelský, prozradím vám, kde jsem se ten rok a půl toulala... V prvé řadě jsme byli v Bulharsku, kde máme známé. Bylo to naprosto úžasné a známí se o nás skvěle postarali - bydlí v Sofii a nechali nám jejich byt k bydlení. Plus nás vytáhli na nejvyšší horu v okolí (na mou žádost), do nejstaršího kláštera vůbec (na mou žádost :D ) a nakonec jsme podnikli jeden super-drsný roadtrip k moři. Když už nic, tak alespoň o tomhle vám musím povykládat - ten náš známý hrozně rád řídí. A po celodenní túře, kdy jsme se šplhali na nejvyšší horu (nechci kecat, ale přibližně 2300 mnm), která byla naprosto pokrytá sněhem a kde jsme viděli otisk medvědí tlapy, jsme konečně kolem deváté večer sešli dolů k autu.


A známého nenapadlo nic jiného, než nám nabídnout "Nechcete se jet podívat na východ slunce k moři?" Jen pro představivost, nejbližší moře je od Sofie vzdálené 600km. Ale my jsme samozřejmě nechtěli na to "nejbližší" místo, ale známý navrhl místo, odkud je "nejlepší pohled na vycházející slunce na Zemi." což je kdesi daleko na severovýchodě Bulharska.
No ale to bysme to nebyli my, kdybychom si takovou příležitost nechali ujít. Tudíž jsme nadšeně souhlasili, doma jsme zařídili jen nejnutnější věci a kolem 11 večer jsme vyrazili na cestu, kdy jsme závodili se samotným sluncem, jelikož na onom dokonalém místě vycházelo v 5:54. A přeci jen, mít necelých 6 hodin na víc jak 600 km je docela sranda. Nemluvě o tom, že přes celé středozemí nám pěkně lilo.
No ale co se dalo dělat, cíl byl jasný a my jsme se ho umanuli dosáhnout. Jelikož moje angličtina je o trochu lepší než mé druhé polovičky, byla jsem známým požádána, zda bych přes noc nespala a povídala si s ním, abych ho udržela ve střehu. Takže jsme si povídali o všem možném, zatímco na zadním sedadle spal znaveně po celodenním výletu můj milý.
Chvíli jsme se báli, že bude pršet všude, čím víc jsme se ale blížili k moři, tím déšť ustával a bylo jasněji.

Nebudu to natahovat, východ slunce jsme o pět minut nestihli :D :D
Tím jsme si ovšem nenechali pokazit náladu, protože i pohled na slunce jen těsně nad hladinou, a obzvlášť na tak kouzelném místě byl skutečně dokonalý.

(óóó právě vidíte Poppyinu ruku!!!!)

Nemá smysl vám se dávat více fotek, jelikož fotky ani zdaleka nedokáží zachytit to místo. A kdyby někoho moc zajímalo, co je to za místo, pak jestli budete mít cestu okolo, určitě se stavte na Cape Kaliakra. A aby těch dokonalých zážitků nebylo málo, ve vodě kousek před námi se objevilo hejno (stádo?) delfínů, kteří vesele skákali ve vodě. Z toho jsem se mohla zbláznit blahem, jelikož jsem delfíny ještě nikdy neviděla a už vůbec ne ve volné přírodě. Co vám budu povídat, strávili jsme tam docela dost času.

Ale jelikož si chtěl známý trochu odpočinout (přeci jen, více jak 24 hodin NEspánku, v nohách více jak dvoutisícové převýšení a ještě závod se slunkem jednoho dokáže pěkně vyčerpat). A tak nás zavezl na Zlaté písky, kde jsme se rochňali v ještě relativně studené vodě (konec března) a on mezitím dospával v autě.
Pobyt u moře, který jsme navíc ani vůbec nečekali, pro nás byl taky naprosto dokonalý zážitek. Nejen že jsme spolu u moře byli poprvé, ale Zlaté písky jsou opravdu obrovská písečná pláž s mušličkama, na které ale díky tomu, že nebyla sezona, nebyla ani noha a my jsme ji měli celou pro sebe.

(omg Poppyin milý!!!)

Víc bych se k Bulharsku asi nerozepisovala, protože tenhle zážitek mluví za vše.

Co se dalších výletů týče, vezmu je trochu krátce. Dále jsme byli v Tatrách (Vysokých), které jsem si taky naprosto zamilovala. Jediné, co bych snad nemusela zažít, je to zařvání medvěda, které jsme slyšeli, když jsme byli sami v lese :D Ale potvrdilo se mi, že hory prostě miluju. Další dokonalá dovolená.
Vidíte, málem bych zapomněla, že jsem ještě byla v Karlových Varech v lázních, sice bez mé druhé polovičky, ale i tak jsem nabrala spoustu nových sil a parádně jsem si to užila.
Taky nevím, jestli jsem to už na blogu někdy zmiňovala, ale hrozně jsem si přála zkusit stopování. A jelikož můj milý na něco takového prostě není, domluvili jsme se s kamarádem, že zkusíme dostopovat do Vídně. Zadařilo se relativně snadno (i když první stop z Brna jsme chytali hodinu a půl - pak to šlo ale jako po másle). Ve Vídni jsme přespali a pak jsme si řekli, že jedna cesta stopem nám prozatím stačí a zpět jsme jeli (zbaběle????) autobusem :D
Pak si vzpomínám už jen na to, jak za rok "na oplátku" přijeli Bulhaři zase k nám do České republiky, takže jsme s nimi taky podnikli nějaké výlety.
Žádné další velké dovolené se nekonaly, jen obyčejné (ale hezké) výlety po okolí. Teď máme v plánu jet na jachtu do Chorvatska, tak jsem sama zvědavá, jak to dopadne.

Co se mého studijního života týče, prozradila jsem již v úvodu, že jsem úspěšně dokončila své studium (a už nikdy více!!!). Takže teď se konečně můžu plně věnovat tomu, co mě tak neskutečně baví a naplňuje - práci.
Ne, že bych nepracovala - pracovala, a dokonce na plný úvazek, ale ono je to něco jiného se školou a bez ní. Navíc, Poppinka za tu dobu změnila práci 3x :D Poprvé jsem pracovala s dětmi ve středisku výchovné péče - tam jsem si uvědomila, že práce s dětmi není pro mě a tak když mi skončila smlouva, začala jsem si hledat novou práci. A abych nemusela být registrovaná na ÚP, vzala jsem práci až v Břeclavi, kde jsem dělala sociální pracovnici v Azylovém domě. Na tu práci doteď strašně ráda vzpomínám, milovala jsem to tam a ještě teď se mi stýská, ale je to od Brna vážně daleko a dojíždět tam několikrát týdně je časově i finančně velmi náročné. Proto jsem si mezitím hledala práci v Brně a podařilo se. Dělala jsem (a ještě týden budu) sociální pracovnici/komunitní pracovnici/mediátora v jednom bytovém domě v brněnském Bronxu. Na jednu stranu ta práce byla vážně fajn, ale na druhou měla spoustu skrytých nepříjemností. A proto jsem byla ráda, když se mi ozvala má vysněná organizace (kde jsem předtím byla rok na stáži), že někoho shání a jestli se nechci přihlásit do výběrka. Výběrko jsem udělala a tak teď nastupuju do (snad na dlouhou dobu) poslední práce. A co že tam budu dělat? To, k čemu jsem směřovala už od začátku mých studií - budu jezdit do věznic a budu mít na starosti i propuštěné vězně. Víc bych k tomu (vzhledem k etickému kodexu) raději nepsala.

No, myslím, že zpráva byla docela vyčerpávající, snad nebyla tak úplně nudná a snad se za nějakou dobu rozhodnu napsat i další článek. A jak jste se měli vy, moji milí čtenáři?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Jana Jana | E-mail | Web | 10. června 2017 v 8:53 | Reagovat

jejda, některé věci jsme si ani nestihly napsat na FB :D Jo a jako nezmínila jsi moji svatbu, abys věděla... jen nějaké na volno žijící delfíny :D :D hele to ti hrozně závidím, teď jsem snila o tom, že chci vidět kosatku a ptala se muže, zda ji on viděl. Tak je to dobrý, taky ji neviděl :)

2 Akim Akim | E-mail | Web | 16. června 2017 v 10:51 | Reagovat

Není důležité výhrát, ale zůčastnit se. :-) :-) :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama