12. srpna 2015 v 14:44 | Poppy
|
Dnes vám tu zveřejním článek, který je starý asi tak dva roky (a nebyl úmyslně zamýšlen jako článek, ale pouze jen jako čisté zachycení skutečnosti) a který jsem nedávno náhodně našla v útrobách svého počítače. Věřím tomu, že spoustě z vás je takové vedro, že se vám ani číst nechce a proto i příběh je relativně krátký. Snad vás pobaví tak, jak se nad ním teď bavím i já.
---
Včera mi bylo naznačeno mou lepší polovičkou, že bych mohla něco udělat se svou zadelí a trochu ji zpevnit. Jako správná žena jsem se napřed parádně urazila. Přes noc se mi to však rozleželo v hlavě - co bysme pro ty naše muže neudělaly, že? Proto jsem se dnes rozhodla jít na dlouhou vycházku po kopcovitém terénu. Se sluchátky v uších jsem si po nějakém čase všimla, že jsem ze tří světových stran obklopena tmavými, hrůzostrašnými mraky. Jen přímo přede mnou byl proužek slunečního světla. Sice se říká "nechoďte za světlem na konci tunelu", já však neměla na vybranou...
Jsem velký posera a bojím se bouřek. Ještě víc se bojím bouřek když jsem sama.. A ještě víc se bojím bouřek, když jsem sama uprostřed ničeho. Co se ale dalo dělat, zbývaly mi dva kilometry do mého vysněného cíle, tak jsem přidala do kroku a říkala si, že to určitě stihnu - HaHa... Velice brzy začalo poprchávat. Velice brzy pak také začalo silně pršet. A velice brzy začaly padat kroupy o velikosti přerostlého hrášku. Jak řekl Forrest Gump: "Pršelo ze shora, pršelo zboku a občas se zdálo, že pršelo i ze spodu." O blescích metajících a bouřících se nad mou hlavou a mě, třesoucí se strachy, ani nemluvím.
Prvně jsem chtěla aplikovat další z hlášek z tohoto filmu a to "Run Forrest, run!" vzpomněla jsem si ale, že za bouřky by se běhat rozhodně nemělo. Schovat se pořádně taky nebylo kde a tak jsem jednou rukou držíc kapuci, aby mi ji vítr nesfoukl hned z hlavy a jednou rukou přidržujíc si v uchu sluchátko, aby aspoň trochu ztlumil hromy, vydala po rozbahněné cestě dál. Modřiny od krup mi ještě pár týdnů budou tento den připomínat.. Nejlepší na tom však bylo to, že než jsem stihla přijít zpět do civilizace, vykouklo sluníčko a tvářilo se, jak kdyby tu bylo celou dobu. Tudíž na mě lidé v šalině zírali jak na idiota, proč jsem celá promáčená a klepu se zimou...
Tímto bych chtěla poděkovat svému příteli za PLNĚ prožité odpoledne a všem ženám, které se se sebou rozhodnou dělat něco "ve jménu lásky" tímto vzkazuji: Soucítím s vámi.
---
Článek má zároveň sloužit k zaříkávání deště. Indiánský tanec nefunguje, tak třeba se mi déšt podaří vyvolat a nebo přivolat alespoň tímto způsobem. Uvidíme, jak to zafunguje.
:D :D :D :D :D Díky díky díky, hned se cítím za dnešní ukazování svých intimních partií v šalině trochu méně trapně :P