9. července 2015 v 18:10 | Poppy
|
Dnes jsem na sebe pyšná. Možná trochu víc, než bych ve skutečnosti být měla, ale snad mi to nebudete mít za zlé. Jak už z názvu vypovídá, šlo o darování krve. Tedy, ne mojí, já stojím většinou na tom opačném konci řetězce a jsem ta, do které tu cizí krev pumpují. A jelikož tomu tak již bylo několikrát, rozhodla jsem se, že bych se můj dluh měla pokusit nějak splatit. Ale jak, když sama darovat nemůžu?
Přesvědčit ostatní lidi v mém okolí, aby na tu krev šli!
Začalo to u mé druhé polovičky. Napřed jsem nenápadně chválila, jaké má krásné žíly, jak by to pro každou sestřičku byla radost do nich píchat a tak všelijak podobně. A že by s sebou mohl vzít klidně i svůj tým lidí, s kterými cvičí a s nimiž byl i na
Spartan race. Přítel je takový, že potřebuje před ostatními vždy vypadat zdatně, silně, neúnavně a prostě jako největší srňák (ano, čtete správně. Tohle je naše interní slovo pro "drsňák"). A popravdě se odběru krve trochu bál, že mu nebude dobře, že mu to nebude příjemné... Prostě asi jako každý druhý chlap. A tak nějakou dobu trvalo, než se na to dostatečně psychicky připravil, aby tento návrh přednesl právě své skupince.
Nakonec dozrál ten správný čas a dneska ráno se nás před odběrným místem sešlo 7 dárců a jeden doprovod/fotografka (já). Většina z nich - až na jednoho - to byli prvodárci, takže se museli zúčastnit toho sáhodlouhého vyplňování dotazníků a čtení si informací. Jedna dárkyně bohužel nakonec krev darovat nemohla, pořád ale zbylo dárců 6.
Všichni to zvládli ukázkově, někteří se sice na křesle při odběru dost šklebili, nebo o pár odstínů vybledli, ale nikdo nezkolaboval a těšili se, až si za darované žetony v automatu při odchodu koupí nějakou dobrotu. Dostali taky ještě každý stravenku a volňásek do Šiklova mlýnu, přičemž jsme se shodli, že se tam v nejbližší době vypravíme.
Celý odběr trval podle mě až neuvěřitelně rychle (maximálně 5-10 minut) a celková procedura od příchodu do odchodu pro skupinu tolika lidí se vším všudy trvala hodinu a půl. Navíc všichni dostali omluvenku do práce, protože po odběru tolika krve (necelý půllitr) a hlavně taky kvůli tomu, že to jsou prvodárci, je prostě lepší se celý den držet v klidu.
Upřímně mne ale překvapilo, kolik lidí tam na tom odběru bylo. Všude stále říkají, že mají nedostatek krve a když jsme přišli do budovy, téměř celá velká čekárna byla plná. Moc mě to potěšilo, protože jsem si nemyslela, že by opravdu tolik lidí chodilo darovat krev a jakožto spotřebitel jsem jim za to moc a moc vděčná.
Také jsem si nenápadně (i když možná trochu nápadně :D ) zjišťovala, jaké má kdo krevní skupiny, abych popřípadě věděla, na koho se obrátit v případě nouze. Tři měli jiné skupiny a tři měli nulu, kterou bych určitě nepohrdla. Takže je to dobré, jsem krytá! :)
Každopádně bych moc moc MOC chtěla poděkovat lidem, kteří chodí darovat krev či jiné potřebné tělní tekutiny, vážně si hrozně vážím toho, co děláte. Spoustě lidem to zachrání život a to jen díky VÁM! A ostatním, kteří nad tím třeba jen přemýšlí, nebo je nahlodal můj článek, bych chtěla dodat trochu odvahy - jděte do toho! Je nějaký lepší pocit než že jste někomu zachránili život?
Aneb takhle jsem snad alespoň částečně splatila svůj krevní dluh. I když to bylo cizí krví.
Waw! Já mám teda na odběry ty nejhorší žíly na světě (někdy mi krev dokonce prostě neteče - když nepiju) ... Takže já od doktora chodím celá rozpíchaná a vděčná za ampulku, po dvou jsem celkem grogy... Ale číst takový článek je neuvěřitelná radost :) Je nádherný! Pozitivní! Motivující!