Jak Brňačka do Prahy jela

25. června 2015 v 18:07 | Poppy |  Cestování
Ačkoliv je Brno naším druhým největším městem a nemám problém se v něm kamkoliv dostat nebo cokoliv najít, Praha je pro mě i po těch letech a nespočtech návštěv stále jedna velká neznámá.

Kdykoliv tam jedu, musím si přesně najít svou cílovou destinaci a ideálně si i vytisknout mapu, jak se k ní z Florence (kam většinou přijíždím) dostanu. Plus samozřejmě všechny spoje městské hromadné dopravy, kterýma bych se tam měla dostat a to v časovém rozmezí pěti minut až hodiny po mém plánovaném příjezdu.

Troufnu si říct, že umění metra jsem už jakš takš ovládla, protože upřímně - vážně to mají vysvětlené a nakreslené jak pro úplné tupce. Problémy nastávají ve chvíli, kdy z toho metra mám v pro mě neznámé končině vylézt a dojít do mého vysněného cíle. V Praze totiž mají zákeřně u většiny zastávek metra hned několik "výlezů" a jak má pak taková chudinka Brňačka bez smyslu pro orientaci zjistit, na kterou světovou stranu se má vlastně vydat. Aspoň že v té mapě se zorientovat umím.




Abych ale moc nepředbíhala, v Praze pár míst poznám spolehlivě, přičemž na většinu z nich narazím už při cestě autobusem jedné nejmenované žluté firmy. To, že se po dálnici už docela blížíme Praze je vždy celkem jednoznačné - lesy a pole vystřídají stavby. To je pro mě první znamení, abych zpozorněla a vyhlížela Nuselský most. "Výborně! Už po něm jedeme! Vím kde jsem." Ujišťuji sama sebe v hlavě a pro jistotu zkouknu, jestli nalevo pořád stojí Vyšehrad a napravo jde vidět Žižkovská věž. U Vyšehradu vždycky ráda zopakuji komukoliv, kdo je ochotný mě v autobuse poslouchat, svou oblíbenou hlášku ze Saturnina: "Můžeš mi Kateřino laskavě vysvětlit, proč Šemík uháněl k Radotínu, zatímco Horymír běžel k Neumětelům?!". To už je ovšem pomalu čas vyhlížet další záchytný bod a to Muzeum a část Václavského náměstí. "Výborně, vím kde jsem." Řeknu si zase a snažím se tím uklidnit. Za pár vteřin je na druhé straně vidět hlavní nádraží "Vím kde jsem." Opakuju si už po třetí a pomalu se snažím chystat na výstup a sbírat si své věci, které se mi za jízdy podařilo vykramovat z batohu.


Najít z autobusového nádraží vstup do metra C už pro mě dávno není problém a tak jdu většinou rázným krokem skrze vstupní halu a připadám si, jak jsem skvělá, jak se v té Praze vlastně už docela vyznám. Nedávno jsem ovšem narazila na zásadní problém. Vím, že metro B a C mají na obě zastávku na Florenci. A když přece tak dobře vím, kde je to Céčko, nemůže být problém najít si to Béčko, no ne? Omyl! Kdo by tušil, že se musí jít asi sto metrů vedle? Ani žádný barevný proužek, který by mě navedl správným směrem, tam nebyl. "Hloupí Pražáci!" mračím se, když už hned na začátku své cesty vytahuji svou -zatím ne tak zmuchlanou- vytištěnou mapu.

Jakmile se mi podaří nasednout do správného metra, úzkostlivě sleduji zbývající počet zastávek a až do poslední chvíle se děsím, že zapomenu vystoupit a ztratím se. Logické argumenty jako "tak nasedneš na druhou stranu a tu jednu zastávku se vrátíš" na mě nefungují. Když jsem v cizím prostředí, jsem prostě nervák.

Takže příště, až uvidíte holku s vytištěnou mapou v ruce, jak se zoufale snaží najít název nějaké ulice, podle které by se zorientovala, není to žádná turistka, ale jen ztracená Brňačka.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama