třetí den - cesta k mostu

13. března 2015 v 8:40 | Poppy |  Istanbul
Ráno jsme zase vyrazili brzy, protože jsme chtěli být na devátou (kdy se otvírají všechny památky) u věže Galata, která je za mostem a ještě na kopečku. Prvně jsme ale potřebovali směnit peníze. Člověk by nevěřil, jak těžké bude najít směnárnu. U nás je na každém rohu a u nich jsme ji museli hledat pěkně dlouho. Nakonec jsme ji ale naštěstí našli a tak jsme peníze mohli zase hned utratit za vstupy. Jeden hezký příklad za všechny - Galatská věž: vstup pro domorodce 5TL, vstup pro cizince 25TL. A to jen proto, abysme mohli vyjet výtahem, dokola si obejít celou věž a zase jít zpátky. Naštěstí se ale zrovna ve chvíli, kdy jsme vylezli nahoru, protrhla obloha a na nás konečně zasvítilo sluníčko, tak nám to trochu vynahradilo. Výhled po okolí byl hned o něco lepší. Měli jsme nádherný výhled na místa, kde jsme byli den předtím a konečně to byly ty panorámata, která jsme si tak dlouho přáli.


Pak byl čas na snídani. Už cestou ke věži jsme si vyhlídli jeden takový bufet, který vypadal hezky a čerstvě, tak jsme se k němu vydali. Jídlo bylo zase moc dobré a tak jsme mohli v klidu pokračovat dál po Istanbulu z náměstí Tunel (nevím jak se píše to přehlasované "u") na náměstí Taksim. V průvodci psali, že se tam dá koupit pravá turecká zmrzlina, ale my jsme viděli jen tu obyčejnou italskou. Po ulici jezdila starodávná tramvaj, ale jinak ulice vypadala velice podobně, jak třeba Masaryčka v Brně. Cestou jsme narazili na krásný kostel, který jsme hned museli prozkoumat. Byl velký s barevnými skly a měl dokonce i varhany a podle fotek a sochy, která byla před ním, tam byl i papež Jan Pavel II.



Dorazili jsme na asi největší náměstí v okolí - Taksim, a rozhodovali jsme se co dál. Chtěli jsme najít nějaký normální supermarket a nakoupit si. ale ve městě jsme žádný nenašli tak nás napadlo, že by ho mohli mít v nákupním centru. Jenže to bylo trochu z ruky a už by jsme se pak nezvládli podívat k Dolmabace paláci, do mešity v Otrakoy a k Bosporskému mostu. Nakonec jsme to riskli a řekli si, že třeba najdeme nějaký supermarket po cestě. A naštěstí našli, prakticky za první zatáčkou, když jsme opouštěli Taksim. Tak jsme na něj udělali nájezd a kupodivu tam většinu věcí měli v přepočtu levněji, než máme podobné věci u nás. Koupili jsme si taky Ayran, což je typický nápoj, který pije většina turků (snad kromě čaje). Je to takový slaný jogurtový nápoj, u kterého jsem si myslela, že nám vůbec nebude chutnat, nakonec ale nebyl tak špatný a dokážu si představit, že bych si ho někdy v budoucnu dala znovu.



Pokračovali jsme dál, po takových schodech dolů k průlivu, na kterých seděl takový starý ošklivý turek na židličce a nabízel čištění bot. Těsně před námi se ale zvedl, vzal si svou židličku a šel pryč. Upadl mu ovšem ten jeden kartáč. Samozřejmě jsem ho hned zvedla a na pána začala volat ať počká, že mu něco upadlo. Ten se otočil a asi tisíckrát mi děkoval a že mi za to vyčistí boty. Než jsem stihla cokoliv namítnout nebo odmítnout, vzal mi nohu a už mi boty začal čistit jakýmsi pochybným krémem. Sice jsem se bála, že se mi kvůli tomu za chvíli ty boty rozpadnou, ale přece od něj nebudu utíkat, když mi chtěl na oplátku udělat radost. Začal vykládat o tom, jak je normálně z Ankary, ale že sem přijel vydělat peníze, jak je jeho dítě v nemocnici protože ho srazilo auto a má zlámané nohy a to už mi bylo divné, protože jsem četla, že se lidé často snaží hrát na city, aby jste jim nechali víc peněz. Když skončil, chtěla jsem se ze slušnosti zeptat, kolik za to chce a měla jsem připravené dvě turecké liry. A on na mě zcela vážně vybafl, že chce 80 lir, za každou botu 40. a přitom jediné, co udělal, tak mi to ošudlal mokrým kartáčkem a houbičkou s trochou jakéhosi krému. Tak jsem na něj vytřeštila oči a až tehdy mi došlo, že jsem se vlastně nechala napálit. Začala jsem se s ním hádat, že mi ty boty chtěl vyčistit on sám na oplátku, že jsem ho upozornila, že něco ztratil. Po pár minutách hádání jsem mu nakonec dala ty dvě liry a šli jsme dál. Ještě nějakou chvíli na nás zdálky něco pořvával. Myslím si, že ten kartáč upustil schválně, aby jsme se s ním dali do řeči a zastavili se. No, co se dá dělat, tady se ukázala i ta horší část Istanbulu - ale myslím si že něco podobného je všude.

Pokračovali jsme tedy dál a chtěli jsme dojít až k Bosporskému mostu. Teda řeknu vám, že to je pěkná štreka. Prošli jsme kolem Dolmabace paláce, který byl zrovna ale ten den zavřený, pak byl dál ještě nějaký palác a nakonec mešita, do které jsme se šli i podívat. Ušli jsme asi tak 6km a chtěli jsme se dostat na Bosporský most. Po hodině bloudění jsme ovšem zjistili, že to není možné a tak jsme se pomalu připravovali na cestu zpět. Chtěli jsme si dát nějaké jídlo, protože bylo zase dávno po obědě, ale člověk by nevěřil, jak složité je v Istanbulu najít slušné a levné místo k jídlu. Bloudili jsme tak dlouho, až jsme to nakonec vzdali. Vrátili jsme se k mešitě, která je poblíž mostu a přemýšleli, jak se dostat domů. Pěšky se nám chodit nechtělo, protože jsme za celý den měli v nohách asi 13km a jít tu dlouhou cestu zpátky se nám moc nechtělo. Nenašli jsme žádný trajekt, který by jel tam, kam jsme potřebovali, tak jsme zkusili aspoň nějaký autobus. Jenže oni nemají nic takového jako lístky u nás. Tam člověk musí mít jakousi kartičku, kterou pípne při vstupu a může jít dál. U řidiče si lístek nekoupíte. První řidič nás nikam nepustil a my už se pomalu smiřovali s tím, že budeme muset pěšky. Naštěstí jsem to nechtěla vzdát a zkusila jsem i druhého řidiče. Ten anglicky nerozuměl ani slovo, ale poslal nás dál do autobusu bez placení. Tak jsme si říkali že super, že se aspoň trochu svezem a třeba to nějak s řidičem vyrovnáme pak. Na další zastávce nastoupila paní a pan řidič se s ní na čemsi domlouval a zavolal si i nás k sobě. Nakonec paní cvakla kartičkou i za nás a my jsme jí dali normální peníze, což bylo fajn že se ten řidič obtěžoval řešit naši situaci a nevyhodil nás tak, jak ten předtím. Takže jsme se pěkně svezli až do naší čtvrti. Jenže jsme pořád byli hladoví. Tak jsme si řekli, že si hodíme věci do hotelu a půjdeme na kebab tam, kde jsme byli i včera. Jenže tam už měli kebab vyprodaný. Tudiž začalo další hledání vhodného místa k jídlu. Vážně je až k nevíře, jak je to těžké. Sice je na každém rohu nějaká ta restaurace či kebab, ale buď je to nesmyslně drahé, nebo to vypadá tak, že by si tam člověk ani neopřel kolo. Cestou jsme však narazili na pravou tureckou zmrzlinu, tak jsme si ji konečně mohli koupit a ochutnat. Není sice o moc jiná než ta naše, ale stejně je lepší - taková hustší, má víc chuti a má takovou konzistenci pasty. Taky jsme cestou konečně narazili na relativně hezké pohledy za normální cenu, tak jsme je koupili i spolu se známkami. Sranda je, že na známkách je cena 2.5TL a paní po nás chtěla 3.5TL. Jenže jinde v obchodech to nebylo o nic lepší, tak jsme nakonec museli koupit známky takto dráž. Pak jsme konečně našli i ucházející kebab, tak jsme si koupili dva (vždycky to střídáme - jednou kebab v housce, jednou v pitě, jednou v tortile), nechali si je zabalit sebou a šli jsme celí znavení na hotel. Tam jsme se pořádně najedli a už jen unaveně odpočívali a nabírali síly na další den.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama