Den první - cesta

11. března 2015 v 6:59 | Poppy |  Istanbul
Předem se omlouvám za kvalitu - psala jsem to na cestě a v rychlosti a nepřečetla jsem si to po sobě.

Ráno jsme museli vstát až moc brzy. Naštěstí všechno jelo tak, jak mělo, takže jsme po deváté byli na Florenci a za hodinu nám jel autobus z Florence na letiště. Teď máme přes čtyři hodiny čas, než nám poletí letadlo, tak nedočkavě koukáme po odletech, kdy nám otevřou náš terminál, abysme se tam mohli jako první nahrnout. Škoda, že odsud není vidět, jak startují letadla. Ale snad to půjde potom za check-inem. Už před letištěm jsme viděli leteckou věž a její radar, tak jsme z toho byli celí odvaření. Taky tu mají fajn sedačky přímo se zásuvkama, takže dobíjíme všechno co jde.
Už se těším až budeme koukat na všechny ty ostatní letadla. Jen nevím, kam až si můžeme vzít pití a jestli nevadí, že budeme mít v letadle svoje jídlo? Taky mi přijde škoda, že je to letiště tak malé (ale aspoň se tu trochu vyznám). Není tu zase tolik lidí, které by se dalo sledovat. Jsem zvědavá, jaké bude to letiště v Istanbulu, snad bude taky menší vzhledem k tomu, že je to až druhé letiště.

Mají tady ale hezké záchody - jsou čisté a mají samootvírací dveře. Dneska je alespoň u nás jasno, takže bude nádherně vidět z letadla. Podle tabule je v Istanbulu polojasno a 8 stupňů, takže tipuju že tam bude stejně jako tady, což je super. Nejvíc se těším až budeme nad Istanbulem přistávat, to snad uvidíme všechno možný :) A taky odlítání je super. Doufám, že se nám podaří ukořistit nějaký super místa ne nad křídlem ale tak, abysme viděli. Teď je čekat.



---
Po více či méně kvalitním vyspání píšu pokračování. Letadla jsme se nakonec dočkali a dokonce jsme nasedli včas. Ale po deseti minutách, kdy už jsme měli být ve vzduchu, nám pilot sdělil něco turečtině. Pak se o to pokusil i v angličtině, ale turecká angličtina a ještě z mikrofonu je jen velmi těžko dešifrovatelná. Zachytila jsem jen "Istanbul", "10 minut" a "sorry". Takže se dá říct, že všechno to důležité :D No, nakonec jsme vyrazili s půlhodinovým zpožděním. Samzřejmě že to, jak se letadlo rozjíždí na ranwayi a stoupá je na tom to nejlepší. Měli jsme krásný výhled. Původně jsme měli jet nad Brnem, ale pilot to nakonec stočil dřív k Vídni, tak jsme nemohli domů zamávat.

Legrační je, že z Prahy do Istanbulu jsme se dostali za stejně dlouho, jako z Brna do Prahy. Takže 200km v autě po dálnici se rovná 1700km ve vzduchu. Letěli jsme ve výšce přes 11km rychlostí přes 800km/h, venku bylo kolem -50 stupňů. Ze začátku bylo nádherně jasno a letěli jsme nad Alpama, takže jsme byli všichni přimáčklí k okýnkům a já fotila o sto šest. Čím víc na východ jsme se ale dostávali, tím víc bylo zamračeno. A taky jsme mohli pozorovat západ slunce. Letadlo naštěstí nebylo tak plné, takže vedle nás bylo prázdné místo.

Pak jsme začali klesat a vstoupili jsme do mraků. Byly tak neprůhledný, že jsme neviděli ani křídlo, a jen jsme viděli, jak se mlha občas probleskne zábleskem z letadla, tak jsme si říkali, co může vidět pilot. Vzhledem k tomu, že s náma jezdil jak na houpačce - nahoru a dolů a pořád se točil dokola, asi toho taky moc neviděl a chudák nemohl přistát. Ale pak jsme konečně klesli pod úroveň mraků a viděli jsme asijskou část nočního Istanbulu. Pilot přistál ukázkově, tak mu za odměnu celé letadlo tleskalo. Pak už jsme jen nasedli do autobusů a hurá na pasovou kontrolu. Delší frontu jsem fakt neviděla! Asi omskát ta fronta byla zahnutá jak had a ještě se táhla až kamsi skoro na ranway. Naštěstí to relativně odcípalo, akorát jsme se zlobili na lidi, kteří předbíhali. Po nějaké půlhodině jsme se dostali na řadu my (samozřejmě že před nás se na poslední chvíli vecpala paní, která tam s tím pracovníkem řešila něco asi deset minut). Dostali jsme krásná Istanbulská razítka a hurá pro kufry!

Byly tam 4 pásy se zavazadly a vždycky na obrazovce jen na pár sekund proběhlo, jakého letu tam ty zavazadla jsou, jinak tam byly turecké reklamy. Koukali jsme na první - nic, na druhý - nic, na třetí - nic. Tak už jsme se začali bát, že to snad nenajdeme. Naštěstí u čtvrtýho bylo napsaný Prague a sotva jsem to dočetla, už jsem viděla jeden z našich kufrů. Tak jsem pro něj vystartovala jak při sprintu na sto metrů a popadla ho. A hle! v Zatáčce už byl i ten druhý! Tohle se nám kupodivu povedlo dost rychle. Takže teď zněl úkol jasně - najít směnárnu a vyměnit si přesně tolik, abychom se dostali do hotelu. Problém to nebyl, ale kurz nám samozřejmě dali letištní. To ale nevadí, s 27 tureckými lirami v kapse jsme se teď vydali hledat místní dopravu. Před letištěm milion taxi i autobusů, ale žádný ten, který jsme chtěli. Hledali jsme E10, ale stála tam jen E11. Naštěstí řidiči nad hlavou problikla i cílová stanice, kam jsme chtěli my. Tak jsem vlezla dovnitř, zeptala se jestli tam skutečně jede a jestli mi prodá lístky. Pokýval hlavou jakože jojo, a vzal si ode mě 10 TL (tureckých lir). Lístek mi samozřejmě nedal, takže se vsadím, že si moje peníze strčil do vlastní kapsy, ale co. Pořád to bylo levnější než jet s nějakým jiným dopravcem. Jen to tam divně zapáchalo.

V celém autobuse jsme byli jediní cizinci, takže se na nás všichni dívali a něco si říkali. Ale nastal úkol dva - poznat zastávku, kde chceme vystoupit. Paní v rozhlase sice jednou za čas něco zahlásila, ale má turečtina je dosti chabá, takže jsem nic nerozuměla. Věděla jsem jen, že máme jet cca 40minut když nebude provoz a hodinu a půl když provoz bude. Provoz nebyl, takže jsme celkem svištěli. Většina lidí postupně vystoupila a my pořád nic - hledali jsme vodu. Pak jsem konečně z rozhlasu zaslechla něco, co by mohla být i naše zastávka, tak jsem se zeptala mladýho turka co seděl naproti, jestli "ferry?" (trajekt) a on kývl že jo. Taky jsem věděla, že ta zastávka má být v autobusvém nádraží a najednou kolem nás bylo asi milion autobusů, což byl další znak že vystupujem správně. Teď jen najít trajekty - to kupodivu nebyl skoro žádný problém, hned po pár metrech na nás svítila cedulka s názvem místa, kam jsme chtěli dojet a u toho se vesele houpal trajekt. Dočetla jsem se, že ke vstupu budu potřebovat jakési žetony, které se dají koupit i v automatu. Automat byl hned u vchodu, ale celý v turečtině, takže jsem vůbec netušila co mám dělat. Za chvíli šla kolem paní, tak jsem se jí zeptala jestli by nám nemohla pomoct. Chvíli na automat koukala a pak říkala že tady ne a zavedla nás za roh k okýnku s pánem, který nám prodal lístky na trajekt - 4TL za jednoho. Tak jsme naskočili a už se k nám hrnul prodavač s táckem "čaj, sahlep?"

Za chvíli jsme vyrazili, jen škoda že byla tma a moc jsme toho neviděli. Pořád jsem koukala, jeslti jedeme alespoň správným směrem, věděla jsem, že bysme napravo měli projet kolem dívčí věže. Naštěstí tam opravu byla. A na levoboku se nám za chvíli i v dálce rýsoval palác Topkapi a Hagia Sofia. To je dobré znamení že jedeme tam, kam chceme!
Pak jsme ale začali zastavovat na druhém břehu, než jsme chtěli. Tak jsem se zeptala dalšího pána (doteď nevím, jestli to je či není neslušné - žena by se pána ptát prý neměla) a ten mě ujistil, že zastávka kterou chceme bude ta další. Tam jsme dorazili za chvíli a teď nastala ta největší sranda - najít hotel. Mapu jsem měla a nemělo to být daleko, z 90% jsme šli vážně dobře, ale samozřejmě že hotel na google maps byl zaznačený trochu jinde, než ve skutečnosti byl. Takže jsme se museli několikrát ptát na cestu, každý turek velmi ochotně pomohl, ale každý nás posílal úplně někam jinam :D Takže jsme bloudili po všech těch bočních uličkách a hledali jsme. V místním čase bylo před desátou večer, takže ulice naštěstí byly ještě plné. A přesně v deset jsme náš hostel v zapadlé uličce konečně našli! Přišli jsme dovnitř a pán už přesně věděl kdo jsme. Zbývalo jen zaplatit kartou a mohli jsme vesele do pokoje. Ten náš je jeden malinkatý pokoj se skříní, manželskou postelí a televizí. Jedinou nevýhodu bych viděla v tom, že nám dali jednu velkou peřinu, o kterou se v noci přetahujem.


Taky nám pán ukázal záchody na patře. První byl samozřejmě turecký. Koupelna vedle byla taky jen velice provizorní. Ale druhý záchod na opačné straně patra už byl naštěstí evropsý. Řeším však jen jeden problém a to, že nevím, jestli se u nich normálně splachuje toaleťák nebo ne? A je mi blbý se tu někoho ptát. Trochu jsme se rozkoukali, vybalili to nejpotřebnější a padli do tvrdé postele. A teď se chystáme prozkoumat okolí a konečně udělat i pár hezkých fotek Istanbulu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama