den pátý - krize

15. března 2015 v 9:11 | Poppy |  Istanbul
Cestování je tu vážně na prd. Podle všech dostupných informací by se mělo dát dostat z místa, kde bydlíme, trajektem až nahoru na zlatý roh. saozřejmě že trajekt žádný nejel, tak jsme museli zvolit náhradní dopravu - autobus. Ale jak jsem se zmiňovala výše, bez té jejich zázračné kartičky to nejde. Takže jsme se zase složitě domlouvali s turkama, aby za nás cvakli kartičkou a my jim to dali v tureckých lirách. Naštěstí se nějak zadařilo a tak jsme za chvíli vyrazili na cestu do Miniaturku.

Vystoupili jsme trochu dřív, ale jen proto, že jsem znala jméno jediné zastávky, která měla být v okolí a nevěděla jsem, kam dál autobus jede. Ale zase jsem věděla, kde přibližně Miniaturk leží, takže nebyl problém ho po chvíli najít.


V Miniaturku to bylo fajn, byla tam velká spousta tureckých památek ve zmenšeninách, jela jim tam malá lanovka, lodě a třeba i auta. Měli tam i zmenšené modely panáčků-turistů, tak to vypadalo moc hezky. Taky tam měli zmenšeninu Bosporského mostu, na který se dalo jít, tak jsem konečně mohla říct, že jsem na něm byla, když na ten opravdový se to nepodařilo! Taky tam bylo muzeum vítězství, kde měli vyobrazenou dlouhou vojenskou linii a spoustu Ataturkových fotek a toho, co hlásal. Hned vedle bylo muzeum krystalů, kde byly v krystalech vyřezány (vypáleny laserem, nevím jak se to dělá) 3D miniatury Istanbulských památek. Vedle byl obchod se suvenýry, tak jsme si konečně koupili i něco pro sebe, ať máme památku. A už byl pomalu čas vyrazit směrem k hotelu.

Jenže byl problém jak.


Nakonec jsme zvolili dolmuši, ale to byla asi chyba. Zaplatili jsme jako všichni ostatní, jenže zatímco postupně ostatní turci vystoupili a jakmile jsme zůstali sami, řidič chtěl zaplatit ještě víc. Nevěděli jsme pořádně, kde jsme, takže jsme mu znovu zaplatili, on popojel o jednu zastávku dál a tam nás vyhodil. Takže nás obral o peníze a ještě nás vyhodil neznámo kde. Samozřejmě jako na potvoru jsem si mapu dneska nevzala, protože jsem myslela že ji nebudeme potřebovat. Ale stejně by nám moc k ničemu nebyla, protože tak vzdálenou část od centra istanbulu tam zaznačena není. Takže jsme se vydali směrem, u kterého jsme si mysleli, že by mohla být voda, aby jsme se podél ní dostali až tam, kde to známe. Říkáte si, proč jsme si nevzali taxíky nebo tak něco, jenže moc peněz už jsme ssebou neměli a ani jednomu z nás se prostě z principu a z trucovitosti nechtělo platit další peníze za pochybný dopravní prostředek. Takže jsme šli, občas jsme se zeptali kterým směrem je naše část města a všichni říkali že je to dost daleko. ALe tak to nevadí, zase uvidíme i jinou část Istanbulu. A říkala jsem si, že aspoň neprší.

Tak jsme tak bloudili po větších a menších ulicích istanbulu, objevili jsme pevnost u které doteď nevím, co je zač a najednou se začaly objevovat ukazatele Marmaray, což je vlak, který má zastávku i přímo u našeho hotelu. Tak jsme si řekli že když fakt nevíme kde jsme, prostě půjdeme podél kolejí. Vlevo jsme měli koleje a vpravo Marmarské moře a velkou silnici. V druhé knize o Istanbulu, kterou jsem si ssebou vzala, byly naznačeny všechny zastávky Marmaraye, takže jsme mohli plus mínus kontrolovat, že jdeme správným směrem a kolik nás toho čeká. Zanedlouho samozřejmě začalo pršet a to ne nějak málo, už tak jsme toho nachodili fakt hodně a ještě velkej kus nás čekal. Ještěže se nezačalo stmívat. Šli jsme poměrně rychlým tempem bez jediné zastávky, protože jsme to prostě oba už chtěli mít za sebou. Šli jsme fakt hodně dlouho a ještě k tomu v dešti. Cesta byla poměrně monotóní, takže po nějakých dvou hodinách rychlé chůze jsme konečně uviděli siluetu Modré mešity a věděli jsme, že se více či méně přibližujeme k hotelu. Poslední kilometr jsem už vážně myslela, že nedojdu. Jakmile jsme konečně přišli na hotel, sundali jsme si všechno to promočený oblečení a plácli jsme sebou na postel. Ani jsme už neměli chuť někam jít na jídlo, tak jsme se jen rychle stavili v Burger kingu, který je kousek odsud a odnesli si jídlo do postele. Později jsem to měřila n mapách a vyšlo mi, že jsme ušli přibližně 20km.

Teď si říkám, že to nebylo tak strašný, alespoň se nám nic vážného nestalo a zvládli jsme to. Jen mám teď o to větší strach ze zpáteční cesty na letiště, kde taky budeme muset jet část cesty autobusem a já se bojím, že nás tam nebudou chtít vzít a my zmeškáme letadlo. Ale to jsou jen takové katastrofické scénáře. Samozřejmě že kdyby bylo nejhůř, prostě si vezmeme taxíka, něco si připlatíme, ale v pohodě se na letiště dostaneme.

Jen mě trochu udivuje mentalita turků. Když se jich na něco zeptáte na ulici a chcete, aby vám poradili, klidně zburcují celou ulici jen aby informaci kterou hledáte získali a mohli vám ji říct, jsou v tomhle hrozně nápomocní, ať už se jedná o hledání spojů nebo hotelů. Ale jakmile mají šanci vás oškubat a něco z vás vytřískat, téměř vždy to udělají.


Každopádně doteď nechápu jejich systém autobusů, kde si nemůžete jen tak koupit lístek, ale potřebujete si zařídit speciální kartičku. Nepochopitelné.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Zita Zita | Web | 15. března 2015 v 10:12 | Reagovat

Moc hezké vyprávění, i když místy opravdu krizové.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama