Den osmý - odjezd

18. března 2015 v 17:46 | Poppy |  Istanbul
Ráno jsme museli vstávat hodně brzy, protože jsme si nakonec objednali odvoz na letiště, ať se nemusíme nervovat z těch jejich autobusů. Takže to všechno bylo v klidu a dokonce jsme jeli konečně i přes můj vysněný Bosporský most! Takže mám svou vysněnou fotku - napůl v Evropě a napůl v Asii. Ale teda jejich řidičské schopnosti jsou vážně úsměvné. Je pravda, že za celý týden jsem neviděla jedinou bouračku, ale že by jim něco říkaly pruhy, plná čára, blinkry neboo červená na semaforu, to se říct nedá. Prostě si každý jede podle svého tak, aby byl ve svém cíly co nejrychleji a pak to tak i vypadá. Ale zase spolu skvěle komunikují pomocí troubení.


Ráno byla poměrně zácpa, takže jsme se na letiště dostali trochu později, ale to nám vůbec nevadilo, protože jsme tak i tak jeli napřed, právě z takového důvodu. Zajímavé na jejich letišti bylo, že jste do něj nemohli vstoupit, aniž by vás a vaše zavazadla neprojeli pod rentgenem - jsem zvyklá na to, že se obvykle rentgenuje až u nástupu do letadla, ale tady to mají hned u vchodu, což je na druhou stranu podle mě fajn, protože je menší šance, že by se jim na letiště dostal třeba někdo s bombou.



U check-inu jsme dostali příjemnou paní, která nám dala super místa ve předu letadla u okýnka, takže jsme zase mohli koukat z výšky na zem. Sedli jsme si k naší bráně, koukali na Tučňáky z Madagaskaru a taky na všechny ty odlétající letadla. Bylo takové polooblačno, tak jsem pořád doufala, že třeba uvidím Istanbul i z vrchu. Bohužel však přesně nad Istanbulem bylo úplně zataženo a navíc jsme letěli přes Černé moře. Myslela jsem si, že je mnohem menší.

Celou dobu, jakmile jsme letěli zase nad pevninou, bylo nádherně jasno a byly vidět zasněžené kopečky hor. Nakonec jsme letěli i nad slovenskými Tatrami, to se nám taky moc líbilo. Pak jsme z výšky 11km zamávali Brnu a litovali, že sebou nemáme padáky, abychom si zkrátili cestu. A pak už jsme pomalu začali klesat nad Prahou.


Při čekání na naše zavazadla jsme se dočkali až jako poslední - nevýhoda toho být odbavený jako první. Ale aspoň jsme si mezitím stihli sníst poslední sušenky z Turecka. Nakonec jsme se přecijen dočkali a tak jsme šli hledat spoje z letiště na Florenc. Naštěstí to tak složité nebylo - a navíc, už se všude dorozumíme! A můžeme si koupit lístky! Nikdy jsem netušila, že budu za naše lístky tak ráda. Na Florenci jsme pak sehnali lístky do Brna hnedka na další SA, který jel, takže úplná paráda. V Brně jsme pak museli ještě něco nakoupit, aby jsme do dalšího dne neumřeli hladem a pak hurá konečně domů!

Je to zvláštní, ale jakmile jsme přijeli zpět do Brna, chytl mě asi kulturní šok. Většinou se to lidem stává, když přijedou do nějaké cizí země s odlišnou kulturou, ale mě se to stalo při návratu domů. Myslela jsem si, jak budu ráda, že jsem doma, ale zjistila jsem, že se mi to tu vlastně až tak nelíbí - všude samí zamračení lidi, kteří na vás hážou jen naštvané pohledy, nikdo vás jen tak nepozdraví, všichni jen závistivě koukají a chtějí mít pro sebe to nejlepší bez ohledu na ostatní (u toho je dobrý příklad i takové obyčejné nastupování do autobusu. V Turecku se vždycky našel někdo, kdo by mi pomohl s těžkým zavazadlem, nebo přinejmenším mi poskytl dostatek prostoru, abych mohla nastoupit. U nás, ačkoliv jsem byla hned u dveří, se přese mě snažili všichni nacpat, hlava nehlava, jen aby si rychle rychle sedli a absolutně je nezajímalo, že mám co dělat, abych s kufrem vůbec nastoupila - stejně jsem s ním chtěla jít jen do toho místa vyhrazeného pro kočárky, abych nikomu nezavazela, tak jsem absolutně nepochopila o co jim vlastně jde). No a najednou jsem zjistila, že ačkoliv mě Turecko někdy vážně štvalo, začalo se mi po něm stýskat. A měla jsem pocit, že někde jinde by se mi možná žilo i trochu líp než tady. Vážně mě nebaví koukat na ty věčně naštvané pohledy, které v Turecku byly spíše jen výjimkou. Nemluvě o tom, že po celou dobu v Turecku jsem ani nevěděla, že bych snad měla mít nějaké zdravotní problémy, ale v ten moment (a to nekecám), kdy jsem se dostala do Brna, se zase začaly ozývat. A tak přemýšlím, čím to je a co pro to udělat, aby to bylo super i tady.

A jak vy zlepšujete život ve svém okolí? Jste typičtí češi, kteří se starají jen o sebe a své dobro, nebo se snažíte ostatním zpříjemňovat den, prostě jen tak? :)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama