Jupííí!

26. února 2015 v 17:40 | Poppy |  Něco o mně
Rozhodla jsem se, že založím tento blog, který bude nejen o cestování, ale o životních cestách všeobecně. Vzhledem k tomu, že cestuji do exotičtějších krajů jen zřídka, nejspíš tu občas napíšu i článek o běžném životě jedné holky. Než jsem začala psát, dala jsem si předsevzetí, že tento blog bude psán výhradně super extra optimisticky a nebudu si tu vylívat srdíčko a veřejně řešit své problémy (ale všichni víme, jak většina předsevzetí skončí, že? :D ).

Chtěla bych lidem ukázat, že i s obyčejným životem se dá zažít neobyčejné, je to všechno jen v hlavě a o přístupu ke světu. Řekla bych, že na to, kolik mi je let, mám stále poněkud naivní pohled na svět (v tom dobrém slova smyslu) - stále věřim, že většina lídí je slušných a hodných a že přeci zlo nemůže zvítězit nad dobrem. Ráda taky věřím všemožným pohádkám a legendám (třeba o pokladu nebo o začarované princezně). Ať už to je či není pravda, hned se na ten svět dívá mnohem líp. A není přeci smyslem života pořádně si ho užít? Každý ať si to dělá po svém. Někdo má rád cestování (já! já se hlásím!), pro někoho je nejdůležitější založit rodinu, někdo chce třeba udělat průlom ve světě vědy - a všechno je to naprosto super, dkoud svým jednáním neomezuje někoho jiného ve splnění svých snů.



Například mým celoživotním snem je objet volkswagen busem (hippies vanem) Afriku. Už se úplně vidím, jak se vrtám v autě, po lokty zamazaná od oleje a naprosto šťastná - tedy ne že bych momentálně uměla vyměnit byť jen prasklou žárovku :D Ale nikdo neříká, že do Afriky odjedu zítra. Nejvíc se těším na to, až si to auto sama pomaluju. Je zajímavé, že když mi dáte tužku a papír, maluju asi tak stejně jako pětileté dítě. Ale pokud mám možnost malovat na něco většího (důkazem toho mohou být moje zdi v bytě, které jsem počmárala :D ), dopadá to daleko líp, než si na začátku kdokoliv z těch, co mě znají, umí představit.


A ano, přiznám se, tímto snem mě částečně inspirovali trabanti v čele s Danem Příbáněm (a pár dalších takových cestovatelů). Cestovat jsem chtěla sice vždycky, ale taky jsem si vždycky myslela, že je to jen výsada pár lidí, že ostatním, "normálním" lidem se to jen tak povést nemůže. A Dan s jeho kolonou mi najednou dokázali, že to jde. Myslím, že takovou tu základní odvahu a odhodlání to přinejmenším zkusit, to dodalo hodně lidem.

No a kdeže to vlastně začnu já? Abych to napřed uvedla na pravou míru - nejsem typ cestovatele, co se jede na 14 dní vyvalit k moři a tam se jen peče na písku, to bych nudou asi umřela. Mám pár takových neobvyklých cílů, díky kterým si u spousty lidí vysloužím nechápavé kroucení hlavou, ale mě je to jedno, vždyť já obětuju svůj čas a prostředky na to, abych viděla, co vidět chci a o to jde přeci především.


A teď trochu té mé cestovatelské historie: zmínila bych spíše dva hlavní body. Poprvé, kdy jsem vycestovala relativně "ve velkém", jsem jela do Egypta. Egypt byl už od malička moje láska - pyramidy, sfinga, chrámy, pouště a velbloudi, to je moje představa ideální dovolené :) A tak jsem na přelomu svých osmnáctin vyrazila. Egypt mě uchvátil, konečně jsem viděla to, po čem jsem tak dlouho toužila. Projela jsem většinu základních památek, které by správný cestovatel a egyptský fanda měl navštívit. Ještě mi jich pár chybí a vsadím se, že v Egyptě je toho k vidění ještě daleko víc, ale prostředky tehdy byly takové, jaké byly a i tak to předčilo všechna má očekávání. No, a zanedlouho poté, co jsem se odtam vrátila, začal u nich převrat a najednou bylo o dost nebezpečnější tam jezdit (proč to říkám - k tomu se dostanu později).

Druhou mou akcí byla Ukrajina - tedy spíš jen zakarpatská část. Byla jsem zvědavá na jejich přírodu a celkově jak tam žijí. Přeci jen, začátek Ukrajiny je od nás něco před 500 kilometrů a kolik z nás o ní ví něco víc? Byla jsem tam sice jen na pár dní, ale bylo to další cestovatelské dobrodružství u kterého jsem ráda, že jsem zažila. No, vrátila jsem se odtam a za pár měsíců... Všichni víme, jak to tam vypadá teď.


No a to je částečně důvod i mé poslední, nadcházející cesty (tedy samozřejmě né ten hlavní). Jakmile jsem si splnila Egypt jakožto jeden z mých celoživotních snů, v hlavě se mi zrodilo město, které stoprocentně dříve nebo později musím navštívit taky. Istanbul - město mých snů. Už za necelých 14 dní budu moct pobíhat po městě a být šťastnější, než když dítě uvidí Vánoční stromeček s kupou dárků. Na objevování jeho skvostů mám přesně jeden týden. Spousta lidí by podotkla, že na jedno město je to až až, ale mě nezajímají JEN hlavní turistické atrakce, chci poznat především i ty malá, zapomenutá kouzelná místa, u kterých máte ten nepopsatelný hřejivý pocit. Takže plánování teď probíhá v plném proudu. V knihkupectví jsem jim vykoupila všechny tituly, které měly v názvu "Istanbul" a teď zuřivě čtu, hledám a dělám si poznámky. Už teď mám pocit, že za 7 dní to nemůžu ani zdaleka stihnout :D Samozřejmě, že kdyby se NÁHODOU stalo, že přeci jen vše oběhnu dřív než bych čekala, jsou v záloze i výlety po okolí (hrozně moc pokukuju po Tróji, ale nejsem si jistá tou cestou tam z Istanbulu - ať už časově, tak i finančně). A vzhledem k tomu, že Černé moře je od Istanbulu necelých 50 kilometrů, řekla jsem si, že se musím zajet podívat i tam.


A taky si říkám - Egypt > nepokoje po mém odjezdu, Ukrajina > to samé. Tak mám trochu strach o to, co se stane s mým milovaným Istanbulem po mém odjezdu. Ale zatím se budu držet toho, že to byla jen náhoda (což nejspíš samozřejmě byla, ale já jsem ten typ člověka, který si ve všem rád hledá souvislosti).


Takže, držte pěsti ať se mi podaří všechny plány smrsknout do 7 dní!

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama